čtvrtek 27. dubna 2017

TÉMA: Vtipná videa a hloupí psi...

4/27/2017

…nebo smutná videa a hloupá zábava? Toť otázka. Již nějakou dobu mám zapsané toto téma ve svém seznamu článků, které chci napsat. Zrovna nedávno jsem opět viděla sdílené video, které bylo opět vydáváno za velmi vtipné, a to mě jednoduše pobídlo tento článek napsat. Chci vám zde ukázat dva typy nejčastěji sdílených videí, která jsou prezentována jako vtipná, případně psi na nich jsou označováni jako hloupí, ale realita může být trochu jiná.


Video č. 1: Hloupý pes, který si hlídá kostičku

Jako první uvedu video, které mě podnítilo k napsání tohoto článku. K vytočení už je jen to, že video sdílela stránka, jež si do názvu dala svůj kladný vztah ke psům, což je poněkud paradoxní, vzhledem k tomu, že jej sdílela s komentářem, jak je video úžasné a jak se nedokáží ubránit smíchu. K tomu všemu ještě připíší popis videa, ve kterém vylíčí, že i psi mají své dny a že pejsek si brání kostičku, ale nějak si už neuvědomil, že vrčí na vlastní nohu. Přitom stačilo tak málo a před sdílením se alespoň podívat na komentáře pod videem na youtube, kde někteří lidé uvádí, jak se věci mají. Co mi na celé věci vadí úplně nejvíc, je fakt, že je spousta lidí, kteří mohou tuto stránku brát jako odbornou, přeci jen autoři poskytují různé služby z oblasti kynologie (např. venčení a hlídání psů atd.), tak je přeci logické, že se jedná o odborníky. A tím pádem může dojít k opravdu velkému dezinformování čtenářů. Pojďme se tedy na video podívat a následně si jej rozebrat.


No a proč tedy video není vtipné a onen pes není hloupý? Příčin může být hned několik, každopádně ani jedna není vtipná a u žádné není na vině psova hloupost. Samozřejmě přesný důvod z jednoho jediného videa určit nelze, toto jsou jedny z možných příčin.

Tímto videem se zabývala např. veterinářka a odbornice na zvířecí chování Dr. Sophia Yin (článek v originálním znění najdete ZDE). Ta o videu napsala krátký článek, kvůli kterému oslovila i tři různé neurology, kteří se shodli, že i vzhledem k absenci jakýchkoli podrobnějších informací, je škubání nohou psa způsobeno selháním neuronů v mozku, tedy záchvatem. Dr. Curtis Dewey, profesor neurologie z Cornellské veterinární univerzity, který se k videu taktéž vyjádřil, vidí příčinu v ohniskovém záchvatu, který může být léčen antikonvulzivy (tj. léky na epilepsii). Jedná se o náhodné vystřelení neuronů ve velmi lokalizované části mozku a může vést k plnohodnotnému grand mal, neboli velkému epileptickému záchvatu. Záchvaty se navíc mohou objevovat čím dál častěji, takže je velmi pravděpodobné, že pes tyto záškuby zažívá poměrně často. Proč ale útočí na vlastní nohu? Příčin opět může být několik a je těžké soudit podle jediného videa. Dr. Dewey uvádí, že příčinou může být např. bolestivost nohy.

Další příčinou tohoto chování psa může být tzv. syndrom nepřátelské ruky, jinak nazývaný také anarchistická ruka. Tato porucha vzniká po úrazech hlavy, mozkové mrtvici, či infekci mozku. Tento syndrom zjednodušeně způsobuje, že si končetina žije svým vlastním životem a dělá si, co chce, což bývá často pravý opak toho, co chce dělat majitel končetiny. Bohužel tato porucha zatím nebyla nějak blíže zkoumána u psů, takže jde spíše o jeden z návrhů, proč se pes chová, tak jak se chová.


Video č. 2: Vtipní psi se honí za vlastními ocasy



Dalším tématem, které najdete v různých kompilacích rádoby vtipných videí, jsou psi, kteří se honí za vlastním ocasem. Je fakt, že toto chování nemusí zákonitě mít nějaké fatální příčiny, každopádně může směřovat k fatálním důsledkům. Zvláště pak, pokud se toto chování nijak neřeší. Příčin tohoto chování může být ještě více, než tomu je u předchozího případu. Tady jsou některé z nich:

Nuda – asi jedním z nejčastějších původců jakéhokoli problémového chování u psů bývá nedostatečné fyzické či psychické vyžití psa. Psi jsou schopní z nudy ničit věci či nábytek, štěkat v kuse i několik hodin, pobíhat sem a tam, sebepoškozovat se, či se právě honit za vlastním ocasem. Většina lidí asi žije v domnění, že když si pes honí svůj ocas, tak se vlastně nic tak hrozného neděje. Nikomu tím neubližuje, nikoho tím obtěžuje, tak je to v pořádku. Není. Už jen to, že se pes nudí a má potřebu si vymýšlet jakoukoli zábavu, není v pořádku. A stejně tak není v pořádku tolerování tohoto zlozvyku ze strany majitele. Je totiž velká pravděpodobnost, že by se ze zlozvyku mohla stát obsese, která už může psovi silně zkomplikovat život, velmi špatně se odnaučuje a mnohdy je zde už potřeba odborná veterinární pomoc.

Vynucování pozornosti – psi jsou společenská zvířata a většina z nich potřebuje naší pozornost. A pokud pozornost nemají, tak se jí snaží jakýmkoli způsobem vynutit. Někteří psi štěkají, jiní po vás skáčou, další třeba koušou nábytek. Pak jsou tu ale tací, kteří zjistí, že když se budou honit za svým ocasem, vy jim budete věnovat pozornost, častokrát tomu přispějete i tím, že se jim kvůli tomu budete smát, což je pro většinu psů jako by dostal tu největší odměnu, protože lidský smích bývá pro psy největším posilovačem chování.

Zdravotní problém – tak jako tomu bylo i v předešlém případě, i toto chování může být způsobeno zdravotními problémy. Důvodem může být dokonce i epilepsie. Dále tím mohou být značeny dermatologické problémy, zalomení ocasu, ucpané anální váčky, nebo také např. kousnutí od parazitů. Pokud má váš pes dostatek vyžití, dostatek vaší pozornosti a přesto se vám nedaří jej odnaučit honění vlastního ocasu, nechte svého psa důkladně prohlédnout veterinářem.

Vybíjení stresu – pokud se pes dostane do stresu, má potřebu si stres nějakým způsobem vybít. Velmi častými způsoby jsou čichání, hrabání, naskakování, štěkání, běhání, či válení se po zemi. Dalším způsobem může být právě i honění se za vlastním ocasem.

Obsedantně kompulzivní porucha – stejně jako lidé, i psi mohou trpět OCD, neboli nutkavým chováním, které mnohdy absolutně nedává smysl. U psů se může vyvinout právě z časté nudy či stresu. Jak jsem již psala výše, tuto poruchu je velmi těžké odstranit a v mnoha případech je potřebná pomoc veterináře a medikamentů.

Genetická predispozice – i honění se za vlastním ocasem může být součástí genetické informace určitých plemen. Což samozřejmě neznamená, že všichni jedinci těchto plemen mají problémy s tímto „zlozvykem“. Znamená to pouze to, že jsou k tomuto chování náchylnější, např. právě ve chvílích, kdy se nudí, nebo když jsou ve stresu. Mezi tato plemena patří německý ovčák, australský honácký pes, či bullteriéři.

Věk – u štěňat lze toto chování považovat i za hru. Je pravděpodobné, že se jedná o velmi jednoduchou formu hry na „lov“. U štěňat je také časté žužlání vlastního ocasu místo hračky, do určitého věku jej totiž úplně nevnímají jako součást těla.

_______________________________

Samozřejmě neříkám, že všichni psi z těchto videí trpí neurologickými či psychickými problémy. Můžou, ale nemusí. Těch příčin je opravdu velmi mnoho a soudit z pár vteřinových záběrů si opravdu netroufám. Každopádně bych ráda poukázala na fakt, že ne všechno je takové, jak vypadá. Podobných videí lze totiž na youtube najít stovky až tisíce, mnohdy jsou i součástí kompilací s názvy, které zahrnují slova jako „stupid dogs“ nebo „funny dogs“ a podobně. Opravdu se my lidé bavíme tím, že sledujeme videa, na kterých je pes, který s největší pravděpodobností trpí? A je jedno jestli trpí epilepsií, jinou neurologickou vadou nebo třeba jen nedostatkem pozornosti od majitele, což ho trápí natolik, že má potřebu se sebepoškozovat. Jak vůbec mohou být taková videa takovým hitem? Proč vlastně mají lidé potřebu označovat za hloupé a pitomé třeba psy, na základě jednoho jediného videa, když o onom psovi nic neví. Navíc, opravdu potřebujeme znalosti z oboru neurologie, aby pro nás vůbec přišlo v úvahu, že kousání se do nohy asi není úplně normální a asi něco s daným tvorem není v pořádku?

sobota 8. dubna 2017

REPORT: Seminář Terapie psem, 1.- 2. 4. 2017

4/08/2017

Semináře zaměřené na reaktivní psy mám obecně ráda, a to z jednoho prostého důvodu – vyskytují se zde totiž lidé, kteří mají doma reaktivace a jsou si toho vědomi a podle toho se také chovají. Proto jsem zde relativně v klidu, protože se celý seminář přizpůsobuje právě psíkům a jejich potřebám (kterými jsou především dostatečný prostor, ve kterém se cítí bezpečně). Většinou se zde lidé respektují a berou na sebe vzájemně ohledy. Už jsem na několika seminářích s tímto zaměřením byla, a pokud zde došlo k nějakému konfliktu, tak je to pouze většinou při míjení se při venčení a podobně. A jeden takový seminář jsme s Mojem na začátku dubna navštívili – a to seminář Terapie psem s Lenkou Blachovou a Laďkou Doležalovou.


Seminář byl, spíše než na psy, zaměřený hlavně na lidi. Jak oni reagují ve stresových situacích (např. při setkání se psem na volno) a co to dělá s jejich tělem. Protože právě na neverbální komunikaci psi reagují nejvíce. Psi nás mají přečtené více, než my sami a podle toho také často stresové situace vypadají. Můžeme se naučit psa ovládat, ale pokud v té situaci nejsme klidní my sami a hluboko uvnitř si nejsme jisti sami sebou, pak si námi nemůže být jistý ani pes. Tento seminář se od ostatních odlišoval ještě něčím – byly zde dvě trenérky, Lenka, která sledovala a komentovala (či spíše překládala) psí část týmů a Laďka, která sledovala a komentovala tu lidskou.

Pan Červeňáček, náš demodog
Úvod semináře byl po pravdě poněkud emočně náročnější – ještě aby nebyl, když zde každý popisoval, jaký má konkrétně jeho pes problém a co mu tento problém způsobuje v běžném životě (což se neobešlo bez přirovnání ke skupině anonymních alkoholiků :D ). Což samo o sobě může být stresující. Ono je hodně těžké to přiznat sama sobě, vyrovnat se s tím, přiznat si, že jsem udělala někde chybu, ale o to těžší je, o tom hovořit před x dalšíma lidma, které vidíte poprvé v životě. Na druhou stranu, asi každý ze zúčastněných byl rád, že v tom vlastně není sám. Kolikrát i člověk dojde ke zjištění, že jeho pes na tom vlastně není tak hrozně, jak si doposud myslel. Po zbytek soboty jsme si zkoušeli naše stresové situace s panem Červeňáčkem (tj. psí asistent vyrobený z červeného polštáře :D ), abychom zjistili, jak se projevuje náš stres a jak s těmito aspekty následně pracovat. Poté se k nám přidali naši čtyřnožci, se kterými jsme si pak vyzkoušeli, jak se mění jejich chování v případě, že my přejdeme z klidu do stresu (zamrzneme, či začneme zmatkovat apod.) – zde nám byl opět nápomocen pan Červeňáček, který nám simuloval původce stresu. Každý tým pak dostal jakýsi feedback od trenérek pro lepší pochopení toho, co všechno se změnilo a co tyto změny způsobilo. Poté jsme se přesunuli k troše teorie z oblasti psychologie a následně jsme den zakončili každý svým shrnutím a dojmy z celé soboty.

Neděli jsme začali každý svým shrnutím myšlenek, které se nám po prvním dni honily hlavou. I zde došlo na poněkud dojemnější momenty, na které budu opravdu ráda vzpomínat. Došlo tu i na přiznání tzv. aha efektů z předešlého dne, pochopení některých chování psa, dokonce i ke slevení některých nároků na psa, a to vše se neslo v nesmírně příjemné a pohodové atmosféře, která nás provedla celým seminářem. Takže, když jste zrovna mluvili, tak jste si přišli, jak když mluvíte se starými známými, ačkoli zde byli převážně lidé, které jsem viděla poprvé v životě. Následně jsme si naše stresové situace mohli vyzkoušet „na ostro“. V tom nám byla nápomocná doslova celá Lenčina smečka, která mimo jiné zahrnuje její psíky, kteří mají velké zkušenosti s komunikačními lekcemi, proto zde nehrozilo žádné nebezpečí rvačky, či konfliktu. Každému týmu byla zkrátka situace postavena tak, aby se nic nezvrtlo. Po „odcvičení“ každého týmu opět následoval jakýsi diskusní blok, ve kterém jsme probrali naše pocity z dané situace, co jsme cítili jinak a co se u nás změnilo. K tomu se přidal výklad od Léni, která nám přeložila psí pohled do lidštiny a také výklad od Laďky, která nám vyložila svůj psychologický pohled. Po celý víkend zde byl samozřejmě prostor i pro případné dotazy, nápady, popsání vlastních zkušeností, rady a podobně.



Seminář z našeho pohledu

Pro mě osobně byla největším přínosem možnost vyzkoušet si naše nejvíce stresové situace v bezpečném prostředí a za podmínek, kdy jsem měla jistotu, že nedojde na nejhorší – na bitku. Jak už jsem v pár článcích psala, Mojo se nesnese se psy, což je pro nás kámen úrazu, jak při procházkách a sportech, tak i při běžném venčení. Bydlíme na Pražském sídlišti, kde většina obyvatel zastává pravidlo „Můj pes nemá problém, takže si může dělat, co chce.“ Což je sice krásné pravidlo, ale z mnoha ohledů je silně nereálné.
Tím se dostávám k mým dvěma nejvíce stresovým situacím:
1) setkání se psy, jejichž majitelé sice mají psa na vodítku (většinou ale flexině…jupí), ale ne pro ně není odpověď a mají jakousi zvrácenou představu o tom, že jejich pes musí pozdravit každého chlupáče, kterého kdy potká;
2) když za námi běží pes na volno, jehož majitel není schopen si jej odvolat, či není schopen pochopit žádost o odvolání psa.
Už samotné popisování těchto situací a mých pocitů z nich pro mě nebylo úplně jednoduché (i nějaká ta slzička ukápla). Ovšem poté, co jsme si probrali nějakou tu teorii na co se zaměřit, na co myslet, v čem získat jistotu a podobně, jsem dokázala v relativním klidu ustát obě tyto situace, včetně toho, že Mojo reagoval tak, jak jsem si já představovala. V jednom případě šlo dokonce o hraného dotěrného pejskaře, jehož pes se prostě MUSÍ seznámit, a i od něj jsme dokázali s Mojem odejít v klidu, bez mé hysterie, bez mého vytáčení se, bez Mojovy hysterie a především s Mojovou plnou spoluprácí. Nemožné se zde pro mě stalo skutečností a doufám, že nám to takto skvěle půjde i v běžném životě (ne-li lépe).



Jakákoli akce s Lenkou Blachovou pro mě už je sázkou na jistotu. Lenka, vedle jejích velmi obsáhlých znalostí z oblasti psí etologie, komunikace a samotného tréninku, totiž dokáže lidem naprosto skvěle zprostředkovat jakýsi vstup do jiného světa. Světa, ve kterém jsou psi naprosto úžasné bytosti, kterých bychom si, my lidé, měli mnohem více vážit, a v mnoha případech si z nich i vzít příklad. Jsou to totiž bytosti, které dokážou vnímat naše pocity a emoce. Dokážou reagovat i na naší pouhou myšlenku. A především nic nedělají bezdůvodně. Vedle toho je Lenka člověk, kterému ani v nejmenším nechybí pokora, ochota pomoci, snaha vyřešit jakýkoli problém a u každého zádrhelu vymyslet jinou funkční alternativu. Naskytne-li se vám někdy příležitost zúčastnit se nějakého semináře, přednášky či workshopu právě s Lenkou, neváhejte…nebudete litovat.

Není nad to si dát na semináři šlofíka

Na závěr bych chtěla říct, že každý z účastníků tohoto semináře, byl skvělý. Každý do jednoho. Protože není nic úctyhodnějšího, než že se postavíte svým problémům čelem a prostě se pokusíte je vyřešit. U reaktivních psů je tato cesta dlouhá, dlouhá a velmi těžká a také unavující. A i tak se najdou lidé, kteří se snaží svým psíkům pomoci. Snaží se pro ně změnit. A to je něco, co si podle mě zaslouží uznání. Máte-li i vy doma reaktivace nebo psíka, který má nějaký povahový problém, nevzdávejte to s ním. Zkoušejte to dále a uvidíte, že jednoho dne se výsledky dostaví. Jsou prostě věci, které mají svůj čas, ale přijdou. Bojujte a jednoho dne si uvědomíte, že je vlastně dobojováno :)


___

Více o seminářích Lenky Blachové najdete na stránce psí školy Koira
Další akce pořádané Psími akcemi najdete na webových stránkách

čtvrtek 23. března 2017

TÉMA: Tak trochu jiní psi

3/23/2017


Také znáte ty psy, kteří chytnou hysterický záchvat, když kolem nich jdete se svým psem? Přemýšleli jste někdy o tom, proč jsou tito jedinci takoví uštěkanci, nebo jste je ihned označili nálepkou „agresor“ či „nevychovanec, a jejich majitele za neschopného blbce? Ovšem svět není jen černobílý a každý uštěkaný pes nemusí být nevychovaný. Jsou psi, kteří svět vnímají trochu jinak. Psi, kteří denně pociťují strach a úzkost. Psi, kteří jsou neustále ve stresu. Psi, pro které pocit bezpečí není samozřejmost. Seznamte se – toto jsou reaktivci.


Kdo jsou vlastně reaktivní psi?

Projevů reaktivity u psů je opravdu široká škála, zjednodušeně jsou to psi, kteří zkrátka a dobře reagují na různé podněty jinak, než „normální“ psi. Jsou to psi, kteří se často pohybují ve vyšších hodnotách stresu. Přehnaně reagují na setkání s jinými psy, nebo i dalšími zvířaty, a to jak agresivně, tak i naopak velmi přátelsky. Mají problémy se soustředěností v rušnějším prostředí, někdy i v docela klidném. Přehnaně reagují na zvláštní předměty jako jsou např. sněhuláci, lidé v kapucích, povalující se pytle s odpadky, papírové makety apod. Tito psi mohou v těchto stresových situacích být buď agresivní, hyperaktivní, nebo se snažit v panice utéct. Mohou mít všechny tyto uvedené problémy, nebo jen některé z nich. Je to prostě velmi individuální.

Asi nejznámější (zvláště pro své okolí) skupinou reaktivních psů jsou ti, o kterých jsem psala v úvodu. Psi, kteří při setkání s jinými psy (lidmi, dětmi, zvířaty…) vrčí, štěkají, zmítají se na vodítku a jejich majitel má mnohdy co dělat, aby je udržel. Jejich okolí tyto psy nazývá magory, šílenci a podobnými přízvisky, majitele nejspíš mají kolemjdoucí za neschopného mamlasa, který není schopen vychovat svého psa, ovšem pravda může být úplně jinde. Člověk, který si je vědom, že je jeho pes reaktivec většinou dělá vše pro to, aby ze svého psa udělal klidného parťáka, kterého bude moct vzít všude, a pokud možno, aby se jakékoliv jejich vycházky a výlety obešly bez hysterických scén. Je dosti možné, že jeho pes za normálních okolností poslouchá naprosto skvěle, ale bohužel jej součásti běžného života stresují natolik, že překročí určitou mez stresu (tzv. práh) a začne jednat pudově - tzn. uteče, zamrzne nebo zaútočí (což je u psů, kteří jsou označování za magory nejčastější).

Co je k tomu vede?

A proč vlastně tyto psy stresují tak banální věci? I zde je to poněkud individuální. Někteří reaktivci byli nedostatečně socializováni, jiní mohou mít špatnou zkušenost. Asi si říkáte, že každý pes někdy zažije nějakou špatnou zkušenost a určitě se z toho hned nesloží. Zde je ale další odlišnost reaktivců od „normálních“ psů. Je to stejné i u lidí, také máte jedince, kteří jsou psychicky silní a velmi odolní, a vedle nich jsou tací, kterým dělá problémy zvládat i velmi málo stresující situaci. Tak je to i u psů. Jsou tací psi, kterým stačí i jedna velmi stresující zkušenost a fobie je na světě. Stačí jedno napadení psem, stačí jedna petarda hozená pod packy. Ano, i taková „maličkost“ může vyústit v každodenní stresové, až panické stavy.

Pro tyto psy může být i obyčejné venčení zážitek plný strachu a úzkosti

Je také třeba říci, že reaktivní psi nechtějí nikomu ublížit (např. můj Mojo nikdy žádnému psovi neublížil, ačkoli pár rvaček už bohužel zažil; pokud nepočítám, že sám sebe kousl do jazyka). Tito psi pouze chtějí mít situaci pod kontrolou, chtějí se cítit bezpečně, a to i za cenu toho, že budou sami pouze se svým majitelem. A cokoli, co zasahuje do prostoru, ve kterém se cítí bezpečně, je naplňuje strachem, úzkostí a někdy dokonce i panickou hrůzou. Pokud mají možnost, většinou se snaží před „nebezpečím“ utéct, ovšem pokud tuto možnost nemají, např. proto, že jsou na vodítku, nebo jsou „pronásledováni“ druhým psem, pak zaútočí – v jejich očích prostě nemají na vybranou. Je to pro ně způsob, jak dosáhnou toho, po čem touží – po klidu a bezpečí. Jednoduše se necítí dobře ve společnosti jiných psů/zvířat/dětí. 

Zase ta ohleduplnost

Možná jste si toho nikdy nevšimli, nebo jste o tom nepřemýšleli, ale s největší pravděpodobností se vám a vašemu psovi snaží majitelé reaktivců vyhýbat, jak jen to jde. Bohužel největším problémem pro majitele těchto psů je nechápavé nebo neohleduplné okolí. Uhnou jednomu člověku, ale druhý jim jde naproti, vyhnou se i jemu, ale dvojice, které se vyhnuli v prvním případě změní směr k nim, tak přidají do kroku a pokusí se sejít na jinou cestu. Pokračují dál, ale před vchodem do bezpečí domu pobíhá na volno pes, jehož majitel se zrovna baví o x metrů dál se sousedem. A tak se i obyčejné venčení pro takového člověka, a především jeho psa, může stát silně stresující a komplikovanou záležitostí a řekla bych, že úplně zbytečně.

Z reaktivců není třeba dělat chudáčky, jen potřebují svůj prostor, ve kterém se budou cítit bezpečně

Samozřejmě není třeba z těchto psů dělat nějaké hypochondry, či chudáčky, to vůbec ne. Jen prostě potřebují svůj prostor. A také potřebují trochu jiný přístup. A zde je další úskalí pro reaktivce a jejich majitele. A tím je opravdu velký nedostatek odborníků, kteří umí s podobnými psy pracovat. Naopak je zde spousta rádoby odborníků, kteří s klidným svědomím takovým psům ihned nasadí elektrický obojek, či jednořadý stahovák a vypustí na ně tlupu různorodých psů. Stejně jako arachnofobika nemůžete odnaučit strach z pavouků tím, že jej zavřete do bedny a vysypete mu na hlavu krabici plnou tarantulí, nemůžete psa, který má panickou hrůzu ze psů, „napravovat“ obdobným způsobem. Tím byste dosáhli tak možná jediného – zlomeného psa - z vašeho reaktivce by se stala bezduchá troska, která vzdala život. Naštěstí se ale najde pár těch dobrý trenérů, dokonce i skvělých trenérů – proto si s výběrem dejte opravdu záležet a vybírejte opravdu opatrně. Ideálně se poraďte např. v internetových diskuzích, zajeďte se podívat, jak trenér se psy pracuje, ať víte do čeho jdete.

Žít s reaktivcem je mnohdy těžké, mnohdy je to opravdu o nervy, jindy zase máte chuť se na všechno vykašlat. Ale výsledky stojí za to. Ovšem psát o tom, jaký je život s reaktivcem by vydalo minimálně na další článek (který jednou 100% také vydám 😊 ). Příště, až potkáte nějakého uštěkaného chlupáče – prosím, nesuďte ani jeho, ani jeho majitele. Nevíte, co mají za sebou, nevíte, proč pes reaguje tak, jak reaguje. Snažte se být ohleduplní, všímejte si svého okolí a mějte svého psa pod kontrolou. Nesuďte majitele těchto psů, kteří se snaží za každou cenu svým psům poskytnout pocit bezpečí. Pokud vás poprosí, prosím, přivolejte si svého psa bez zbytečného vysvětlování, že váš pes je přátelský a že si chce jen hrát, protože i takový pes může v reaktivci vyvolat paniku. Hlídejte své ratolesti a nenechejte je hladit, či jakkoli jinak konfrontovat cizí psy, pokud nemáte svolení jejich majitele. Oni se snaží nebýt nikomu na obtíž, snaží se se svými problémy poprat sami, ale občas prostě potřebují trochu vaší spolupráce. Každý, komu ušetříte zbytečně vyhrocenou situaci, vám bude nesmírně vděčný. A kdo ví, třeba se jednou i vy ocitnete v situaci, kdy budete vděční, za každého ohleduplného pejskaře.


neděle 12. března 2017

Z NAŠEHO DENÍČKU: Zábava nebo klid? Toť těžká volba

3/12/2017


Zrovna nedávno jsem přemýšlela, že bych chtěla více začít psát články o našich zážitcích nebo zkrátka o nás – mně a Mojovi. Ale ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, nenapadalo mě téma. Tím jsem si asi přivolala situace, které mi toto téma poskytly (nikdy si nestěžujte, že je špatně…vždycky může být hůř :D ). A tak zde je po dlouhé době další článek z rubriky „Z deníčku“. 


Vezměme si to od začátku: Asi dva roky zpátky jsme začali na agility chodit k jiné trenérce. Důvodů jsem měla hned několik, ale tím hlavním byli psi. Pokud jste četli úvodní článek o mně a Mojovi, pak víte, že je to reaktivec a že má problém se psy. Jednoduše je nesnese ve své blízkosti. Což byl hlavní problém našich agility tréninků – na každém tréninku s námi byli psi samci, kteří neuměli to nejdůležitější – přivolání. Zde to vlastně všechno i začalo – tedy alespoň podle mě (při dvou trénincích po sobě, Moja napadl jeden pes, který utekl z parkuru). A tak to bylo, co trénink, to nějaký konflikt. Většinou to vypadalo tak, že Mojo byl uvázaný, když jsme čekali, až přijdeme na řadu, a vždycky si nějaký pes, který zrovna byl na volno na parkuru, udělal chvilku, aby za Mojem šel. Ten samozřejmě chytal své hysterické záchvaty, což by bylo pochopitelné, i v době, kdy většinu psů zvládal. Teď je mi to úplně jasné, vlastně jak jsem po něm vůbec mohla chtít, aby to zvládal? On uvázaný, jeho důvěra ve psy klesala, důvěra ve mně byla tehdy na bodu mrazu, a neustále za ním chodili nějací psi, kteří na rozdíl od něj, byli na volno. Tohle byla jedna z mých fatálních chyb, která bohužel trvala tak strašně dlouho a mně trvalo tak strašně dlouho, než sem na ní přišla.

Bohužel stalo se, nezbývá mi nic jiného, než to přijmout a makat na nápravě. Tak jsme začali chodit k trenérce, která mi vyšla maximálně vstříc ohledně složení psů na našich trénincích. Buď s námi chodí fenky, nebo jsou s námi na tréninku její psi, kteří jsou po dobu naší doby na parkuru v kleci. Samozřejmě si poněkud připlácím oproti předchozím tréninkům, ale právě díky tomu, že se nemusím neustále bát psíků, co tam s námi jsou a nemusím se bát, že by Mojo utekl a šel se porvat, tak se můžu soustředit pouze a jen na práci a na Moja. Teda mohla bych.

V zimních měsících totiž chodíme trénovat do haly, což by samo o sobě nebyl problém…, ale. Bohužel, shodou okolností po nás na trénink chodí skupinka jiné trenérky, což by také samo o sobě nebyl problém. Jenže tato skupinka má ve zvyku chodit do areálu, ve kterém se hala nachází, se psy na volno a nějak je neinteresuje, co jejich psi dělají. Proto se nám už opakovaně (ne jednou, ne dvakrát, dokonce ani ne jen třikrát) stalo, že k nám na trénink do haly přiběhl některý ze psů. Pochopím, že se to může stát, nikdo nejsme dokonalý…komu nikdy neutekl pes, že? Skutečně se to může stát…jednou…může se to stát i dvakrát…ale, že se to děje téměř při každém tréninku? Ano, beru, že je můj problém, že můj pes psy nesnese, ovšem opravdu nepochopím tu drzost, že někdo nechá svého psa opakovaně obtěžovat cizí lidi, kteří si platí trénink, dokonce i u jiného trenéra. Neustále se snažím přijít na to, co někoho vede k potřebě někomu zasahovat do tréninku, a stále jsem na žádný důvod nepřišla. Ono to totiž nejspíš asi žádný důvod nemá. Jako silná neohleduplnost a drzost mi přijde, když někdo nechá svého psa obtěžovat cvičící tým venku, v parku. Tam se to přeci jen dá i trochu pochopit – jsou přeci v parku…ale v případě placených tréninků na cvičáku?

A co mě už teprve dohání k šílenství je ten fakt, když tyto lidi následně slušně poprosíte, zda by mohli o cca 5 metrů popojít dále, abyste mohli v klidu opustit halu, bez zbytečných hysterických scén vašeho psa (bohužel jaksi není u haly jiný východ, jinak bych naprosto bez přemýšlení použila ten), a oni se poněkud nakvašeně začnou ptát, proč mají jako poodejít (proč asi, když ve vchodu do haly, že by stěží prošel kdokoli…a nevím, umožnit lidem vyjít odkudkoli by měla být přeci samozřejmost). Načež tato otázka je ještě doprovázena jaksi ukvapeně vyřčenou a v půli ukončenou větou, která s největší pravděpodobností měla obsahovat urážku mířící na vašeho psa. Nevím, jestli si ti lidé myslí, že mi činí nesmírnou radost krotit hysterické záchvaty mého psa, nebo mě prostě jen nesmírně baví do někoho hučet. To jim opravdu nedochází, proč je slušně prosím o poodejití o 5 metrů dále od východu z haly? Je ode mě drzé někoho prosit o tak moc? Nebo proč někoho, kdo ještě navíc narušil trénink jiné skupiny, tato žádost jakkoli rozlítí a přiměje k takovým reakcím? A proč k nějakému konfliktu zatím vždy došlo se psy, kteří šli na trénink až po nás? Na tréninku s námi byli někdy i 3 psi samci…byli od Moja i pár metrů (dokonce i při tomto tréninku byl jeden pejsek cca dva metry od Moja) a vždycky se to obešlo naprosto bez konfliktů a nikdo nepřišel k žádné psychické ani fyzické úhoně.

Věřte mi, že jestli se o něco vždy a všude snažím, pak je to nebýt nikomu na obtíž. Vždycky se snažím komukoli jakkoli vyhnout. Vím, že nikdo není zvědavý na hysterické záchvaty mého psa (mě očividně radost taky zrovna nečiní…spíše naopak). Vždycky se snažím nést následky mých chyb v podobě Mojova chování vůči psům, a vždy se snažím se s nimi poprat sama. Vždycky do haly jdeme až poté, co předchozí skupinka opustí celý areál, abychom s Mojem nikoho neotravovali. Ovšem opravdu není v mých silách neobtěžovat nikoho, když nemám ani šanci opustit halu (a končit zaplacený trénink o čtvrt hodiny dříve vskutku nehodlám), když nemám ani šanci si v klidu trénovat agility.

Udělat ze psa gaučáka? Nebo neustále zažívat stres?

A tyto zážitky už mě pomalu přivádí k myšlence, jestli mi to za to vůbec stojí. Je pro mě agility natolik důležité, abych byla nucena se trénink co trénink rozčilovat kvůli někomu, kdo vlastně s námi na tréninku ani není? Kdyby se mohl Mojo rozhodnout, zvolil by agility, nebo klid a bezpečí? Proč je vlastně pro lidi takový problém někomu poskytnout trochu prostoru? Na agility se s Mojem potýkáme už tak s dost problémy: jednu dobu se mi div nemrzačil na áčku – jelikož se rozhodl, že bude přeskakovat zónu rovnou z vrcholu; již asi 3 roky bojujeme se špatným skákáním, které se vystupňovalo do takové podoby, že se bál přeskočit skočku na nejnižší možné výšce, dnes už tedy celkem obstojně skáče na výšce M, ale má své chvíle, kdy to obstojné rozhodně není. Ale co je pro mě to nejdůležitější je fakt, že jeho to prostě a jednoduše baví. Což je důvod, kvůli kterému se o agility ještě snažíme. Nějaké ambice na titul A3Ch ani nepřišly do hry, momentálně je pro mě celkem velkou utopií se vůbec jen podívat na obyčejné oficiální závody, ale oba nás to baví, tak proč v tom nepokračovat. Tím spíše mě silně obtěžuje, že do toho všeho ještě musím řešit jedince, kteří nejsou schopní špetky empatie, ohleduplnosti a slušnosti a je jim za těžko si psa na 10 minut připnout, když už nejsou schopní jej naučit přivolání a hlídat si jej.

Je opravdu tak velký problém být ohleduplný a poskytnout prostor i ostatním lidem a jejich psům?
Češi jsou sice považovaní za národ pejskařů, ovšem znalostmi o psech, na tom zas tak dobře dle mého nejsou. Např. pojem reaktivní pes tu málo kdo zná a ten kdo ho zná, je většinou člověk, který má takového psa doma, nebo některý z trenérů, který s těmito psy pracuje (a těch je bohužel jak šafránu). Běžní majitelé psů podle mě ani nemají tušení, že takoví psi existují a pokud nějakého takového potkají, tak je to pro ně nevychovaný čokl nebo vzteklý magor a tím to pro ně hasne. Nějaké ohledy nebo poskytnutí prostoru pro ně nepřichází v úvahu, protože proč by měli ustupovat nevychovancům, jen ať se v tom jejich majitelé pořádně „vyráchaj“. A to je podle mě jeden z důvodů, proč to v českých parcích vypadá tak, jak to vypadá. A opět naprosto zbytečně.

Jak byste se rozhodli vy? Počkali si na lepší počasí a tréninky v jiný čas, kdy by vás nestřídala podobná skupinka lidí? Nebo byste prostě vzali každotýdenní rozčilování jako nutnou oběť? Máte i vy podobnou zkušenost?

čtvrtek 16. února 2017

10+1 aktivita se psem

2/16/2017


Už je to nějaký ten pátek, kdy mi došlo, že k tomu, aby byl pes šťastný a spokojený, nestačí pouze to, že ho majitel má rád. Láska ke psu je jedna z nejdůležitějších věcí, ovšem dle mého je pouhým palivem pro ty ostatní. Jedním z těchto nejdůležitějších aspektů je poskytnout psovi dostatečné vyžití, zaměstnat mu hlavu a pracovat s ním. Psi jednoduše byli stvořeni k práci s člověkem, proto po nich nemůžeme chtít, aby celý svůj život prožili válením se na gauči a obcházením baráku. Vyčleňte si nějaký čas, který věnujete společně stráveným chvílím. Aktivit, které můžete podniknout je opravdu spousta.


Se učit, se učit…

| Jeden z nejlepších způsobů, jak psovi zaměstnat hlavu, je jednoduše trénink, a to ať už učíte triky, či základy výchovy. V učení triků a celkově i základů chování, se těší velké oblibě klikrtrénink, o kterém se můžete dočíst více v mých článcích Klikr - kouzelná krabička a 10+1 Mýtus o klikrtréninku. Za sebe klikrtrénink rozhodně doporučuji ze spousty důvodů – je to zábavné, psy to baví, je to rychlé, výsledky jsou téměř okamžité a především trvalé. Zkrátka klikr je skvělá pomůcka, která vám nesmírně ušetří práci. Další důvod, proč je dobré psa učit neustále něco nového je ten, že čím více toho pes umí, tím rychleji se učí další nová chování. Může se tedy zdát, že nějaké panáčkování a tlapičkování vám k ničemu není, ovšem v okamžiku, kdy se se psem vrhnete na nějaký sport, tuto výhodu uvítáte. A v neposlední řadě jakoukoli společnou prací, zvláště pak úspěšným tréninkem, zlepšujete vzájemný vztah s vaším psem.

Procházky

| Procházky jsou něco, co by mělo být samozřejmostí. Nezáleží na tom, zda máte čivavu, borderku nebo německou dogu, každý pes se jednoduše potřebuje proběhnout, protáhnou si nohy, počmuchat si větší území, než je okolo vašeho domu, setkávat se s novými podněty apod. Do procházek navíc můžete zahrnout i ostatní aktivity, např. potrénovat nějaké triky, cvičit s rušivkami, trénovat přivolání, hrát si, házet frisbee, zkrátka co vás jen napadne. Nezapomeňte ale nechat psovi také nějaký čas, kdy může být psem – tzn. čuchat si, zkoumat různé věci atd. Samozřejmě i na procházkách pamatujte na bezpečnost a pokud váš pes nemá spolehlivé přivolání, mějte ho pro jistotu připnutého na stopovačce, kterou klidně nechte v klidných a bezpečných místech tahat po zemi.

Nechte ho přemýšlet

| Hlavolamy jsem vám již přiblížila v článku Psí hlavolamy, proto je nemohu neuvést ani v tomto výčtu aktivit se psem. Hlavolamy si získávají čím dál více příznivců, a to zcela oprávněně. Jsou skvělým způsobem, jak psovi zaměstnat hlavu, naučit jej trpělivosti, sebekontrole a také relaxovat. Zvláště pak, je-li váš psík bázlivější a méně jistý, jsou pro vás hlavolamy skvělý způsob, jak mu dodat sebedůvěru a odvahu. Ve výše zmíněném článku se můžete dočíst základní pravidla a také nápady na hlavolamy, které si můžete vyrobit sami doma. A pokud by vám to nestačilo, přečtěte si knihu „Hersenwerk pro psy“, nebo vyrazte na nějaký workshop.

Zkuste psí sporty

| V dnešní době existuje opravdu velké množství různých psích sportů, kde si vybere opravdu každý. Mnoho z těchto sportů zahrnuje jisté aspekty, které jsou pro různá plemena přirozené - tím psovi poskytnete vyžití, které potřebuje ke spokojenému životu. Máte-li ovčáckého psa, vyrazte na pasení ovcí, máte-li psa, co se často začichává, vyrazte na trénink noseworku, máte-li psa, co rád hopsá, vyrazte na agility, máte-li psa, který má skvělou ovladatelnost, zkuste třeba obedience, máte-li bulíka, zkuste některý z bull sportů. Možností je opravdu spousta. Ať už si vyberete jakýkoli sport, či sporty, vybírejte pečlivě i trenéra, ke kterému budete na tréninky chodit (poptejte se např. ve facebookových skupinách nebo navštivte nějaký trénink jako diváci, kvalitní trenér by vám měl vyjít vstříc), zde bych vám poradila asi jediné – buďte nároční.

Dogfrisbee patří k velmi oblíbeným sportům, rozhodně ho taky zkuste

Dogfitness a cvičení na míčích

| Pokud chcete se svým psem dělat nějaký sport, ať už na jakékoli úrovni, je důležité, aby byl váš parťák dobře nasvalený a uvědomoval si své tělo. A ke správnému a rovnoměrnému nasvalení vám může dopomoci právě cvičení na míčích. Stejně tak zlepšíte motorické funkce svého psa, začne si lépe uvědomovat své tělo, což je u většiny sportů velmi podstatné. Z počátku se vám tato činnost může zdát divná, či ujetá, ale zkuste tomu dát šanci, navštivte nějaký seminář či workshop, pobavte se o tom s lidmi, kteří se dogfitness věnují, a uvidíte, že to všechno začne dávat smysl. Více o dogfitness se můžete dočíst v tomto článku "Cvičení na míčích".

Objevujte svět

| Máte-li alespoň trochu dobrodružnou povahu, sbalte si sváču, najděte si tipy na výlety a vyrazte. Na ještě vyšší úroveň povýšíte výlet, pokud se k vám přidá některý z pejskařských přátel. Možností je spousta – návštěva nějaké psí akce, návštěva hradů či zámků, procházka po lese, návštěva zajímavých míst, cokoli vás jen napadne, fantazii se meze nekladou. Každopádně pokud máte možnost udělat si se svým psíkem výlet na některou z větších psích akcí, např. větší závody agility, dogfrisbee, flyballu a podobně, případně třeba na Brněnské psí dny, rozhodně neváhejte, nebudete litovat. Chytnou-li vás společné potulky po lukách a hájích, koukněte na sport zvaný dogtrekking.

Objevujte svět...

Zajděte na cvičák

| Mnohým lidem přijde naprosto zbytečné s jejich psem chodit na cvičák, přeci nechtějí dělat nějaký speciální výcvik a co jiného se na cvičáku taky dělá že? Bohužel, nebo spíše Bohudík, je situace naprosto odlišná, než bývala kdysi. Asi převážná většina psích škol nabízí nepřeberné množství výcviků – od základní poslušnosti, přes školky pro štěňata až po různé psí sporty. Tak trochu si myslím, že lidé se stydí za to, že by měli jít se svým psem na cvičák. Ovšem řekla bych, že není za co se stydět, právě naopak – je to snaha svého psa správně vychovat, správně ho vést a učinit ho tedy šťastným. Stejně tak, pokud váš pes zvládá základní výcvik, zkuste s ním nějaký sport nebo aktivitu, která by bavila, jak jeho, tak i vás. I zde vám poradím, abyste opravdu důkladně vybírali trenéra, jelikož v naší zemi může dělat trenéra psů opravdu každý, což je mnohdy poněkud ku škodě.

Navštivte nějaký seminář

| Já osobně semináře absolutně miluju. Získáte tam nové informace, setkáte se s trenéry, kteří jsou třeba z opačného konce republiky, nebo i jiné země (nebo kontinentu), pocvičíte si pod jejich vedením, poznáte nové lidi, a především vám to dodá entusiasmus do další práce. Já s Mojem už byla na vícero seminářích a asi o žádném bych neřekla, že by byl zbytečný nebo mi nic nedal. Spíše naopak. Určitě nehraje roli, zda chcete seminář zaměřený na některý sport, výcvikovou metodu či třeba řešení problémového chování, v dnešní době je opravdu rozsáhlá nabídka všemožných seminářů, ve všemožných koutech země, se skvělými trenéry, stačí si jen vybrat. Asi nejvíce sdílených akcí a seminářů najdete ve facebookové skupině Psí akce.
Na seminářích zažijete spoustu skvělých zážitků a ještě se dozvíte něco nového*


Hrou ke spolehlivému přivolání

| Jedním ze způsobů, jak psa naučit přivolání v mnoha situacích, jsou tzv. přivolávačské hry. S těmito hrami přišla kanadská trenérka Susan Garrett a i u nás si získaly velkou oblibu. Pomocí těchto her se pes učí jak přivolání, tak i sebekontrolu, která je stejně důležitá jako přivolání samotné. Jak jinak chcete, aby pes běžel ihned k vám a ne k hrajícím si psům, ke kterým se chce přidat? Nebo jak jinak můžete chtít, aby pes běžel k vám, než aby si šel v parku slupnout kosti, které tam zanechali lidé po grilování? To vše je jak o zvládnutém přivolání, tak i sebekontrole. Chcete-li přivolávačské hry vyzkoušet, najděte si seminář nebo kurz, kde vám vše vysvětlí a ukáží. Pak už jen trénujte, trénujte, trénujte…

Váš pes jako váš osobní trenér

| Rádi běháte? Jezdíte na kole? Nebo naopak nejste schopni se dokopat k tomu, abyste si šli alespoň na chvíli zaběhat? Zkuste vyběhnout se svým psem a uvidíte, že běhání pro vás najednou nebude tak nesmírně otravné. Stejně tak zkuste jízdu na kole nebo na koloběžce se zapřáhnutým psem. Většinu psů běhání prostě baví, a pokud budou moci běhat s vámi, a ještě vás táhnout, pak budou nadšení. A toto jejich nadšení je občas velmi nakažlivé. Pokud se ovšem pro některý z těchto sportů rozhodnete, je opravdu nutné psíkovi pořídit dobře padnoucí postoj určený na tah a také vodítko s amortizérem (odpružené vodítko, které zabraňuje cukání jak vámi, tak i psem), a v případě běhání také sedák. Chcete-li si o těchto sportech zjistit více, pak je hledejte pod pojmy canicross, bikejöring a scooterjöring (doporučuji web Běhej se psem)

Hra

| Co by to bylo za výčet aktivit se psem, kdyby zde chyběla samotná hra…K této aktivitě asi není třeba se jakkoli rozepisovat. Hrajte si se svým psem, přetahujte se o hračky (nezapomeňte být fér a nechat vyhrávat i psa), házejte si s balonkem (s tím to nijak nepřehánějte, házení balonku hodinu v kuse není úplně ideální zábava pro psa), hrajte na honěnou, prostě co vás jen napadne. Jediné, na co bych chtěla upozornit je, abyste ke hraní se psem a jeho unavení nepoužívali lasery a jiná světélka. Pro kočky je to skvělá zábava, ovšem u psů je to jiné. Zvláště pak u ovčáckých psů, např. border kolií, tato zábava může vést k „pasení“ stínů a světel, ne-li k horším problémům. Opravdu to nedělejte, raději vezměte přetahovadlo a přetahujte se.

Ať s psíkem děláte cokoli, nezapomeňte si hrát
*Autor fotografie: Psí akce, z.s.

neděle 5. února 2017

10+1 nepsané pravidlo pejskařské etiky

2/05/2017

Je spousta věcí, kterými pejskaři lezou běžným občanům na nervy, a stejně tak je spousta věcí, kterými lezou na nervy pejskaři sobě navzájem. Nejhorší na tom celém je fakt, že asi všechny tyto věci jsou naprosto zbytečné. Děláte vy něco z následujícího seznamu? Nemyslíte, že by vše bylo mnohem lepší, kdybyste se přemohli a začali to dělat jednoduše jinak?


1. Nepouštějte svého psa k cizímu, bez svolení jeho majitele

| Toto by mělo být naprosto přirozené chování, ovšem ne každý pejskař se tímto zabývá. Není takový problém se majitele druhého psa zeptat, jestli k němu můžete svého psa pustit, nevíte, zda pes není po úraze, zda se se psy snese, zda se nejedná o hárající fenu nebo podobně. Berte ohledy na druhé.

2. Sbírejte exkrementy po svém psovi

| Jedna z věcí, kvůli kterým jsou pejskaři trnem v oku spousty lidí. Udržujte své okolí v čistotě a sbírejte exkrementy po svém psovi.

3. Nekrmte cizího psa bez svolení majitele

| Asi většina pejskařů chce ukázat svůj kladný vztah i k cizím psům a tak jim dát alespoň jeden pamlsek - nedělejte to. Často tím můžete psovi pokazit výchovu a na základě vaší odměny může začít obtěžovat cizí lidi, za což by vám majitel asi nepoděkoval. Stejně tak nevíte, jestli pes není na speciální dietě, nemá zrovna zažívací problémy apod. Takže pamlsky cizím psům jedině se souhlasem jejich majitele.

4. Neberte neposlušného psa do restaurace, pokud nevydrží v klidu a je hlučný

| Další fakt, kvůli kterým mají lidé spadeno na pejskaře. Pokud váš pes nevydrží v klidu, pak jej rozhodně neberte na místa, jako jsou restaurace, berte ohledy na ostatní hosty, těm nemusí být příjemné kňučení a jiné zvukové projevy, a už vůbec ne jakékoli žebrání od vašeho psa.

5. Pokud si kolemjdoucí stahuje svého psa k noze a drží ho na krátko, udělejte to samé

| Lidé si své psy přiřazují k noze z celkem jasných důvodů, ať už z výcvikového hlediska (učí psa nevšímat si jiných psů) nebo proto, že řeší problémy s agresí, v takových případech opravdu nebudou moc nadšení, když svého psa necháte na volno, ať si jde za psem, nebo když povolíte vodítko a tím můžete způsobit zamotání vodítek, stresovou situaci a následně i konflikt. Je jedno, zda váš pes je ten nejhodnější pod sluncem, pokud si majitel psa nepřeje, aby k jeho psovi váš pes chodil, respektujte to.

6. Když vidíte v parku nebo na louce, jak někdo se svým psem cokoli cvičí nebo trénuje, nenechejte svého psa, aby dvojici obtěžoval

| Další situace, která by měla být automatická už jen z čisté ohleduplnosti. Ne každý touží po tom, aby jeho pes musel poznat každého kolemjdoucího psa, zvláště pak kvůli tomu přerušovat jakýkoli výcvik. Park je skvělé místo, kde trénovat zvykání na rušivky, proto to prosím respektujte a nechte dvojici v klidu cvičit.

Nenechte svého psa, aby rušil jiný tým při tréninku

7. Hárající feny

| Pokud jste majitelem feny, oznamte majiteli blížícího se psa včas, že vaše fena hárá, ať má majitel příležitost si psa odvolat ještě dříve než se začichá. Pokud máte psa a majitel feny vám oznámí, že fena hárá, tak si se vší pravděpodobností nepřeje, aby se k jeho fence psi přibližovali a stresovali ji. Respektujte to.

8. Když máte psa na volno, mějte ho vždy na dohled

| Je to jednoduché, když na psa vidíte, víte, co dělá nebo ne. Dodržujte toto pravidlo především z bezpečnostního hlediska, ušetříte si problémy a starosti, které vám mohou následně vzniknout.

9. Neberte své psy tam, kam mají zákaz vstupu

| Je jedno zda je váš pes lidumil, zkrátka pokud je na nějakém místě zákaz vstupu psů (což často bývá na dětských hřištích), tak tam psa neberte. Stejně tak neberte své male psy do supermarketu, je sice krásné, že se vám psík vejde do rukou a přeci nepřijde do kontaktu s potravinami, ale asi není takový problém psa nechat doma, když jdete nakoupit, on bez vás tu chvíli vydrží; když je vstup psům do supermarketu zakázán, tak je zakázán všem psům a je jedno, zda máte čivavu nebo vlkodava. Vrháte tím špatné světlo na všechny pejskaře. Buďme rádi, že jsme pejskařská země a že tu s námi psi můžou skoro všude.

10. Dodržujte přepravní podmínky dopravních prostředků

| Když s vaším psem cestujete ať už autobusem, vlakem, či jakýmkoli jiným dopravním prostředkem, dodržujte podmínky daného přepravce. Dennodenně vídám v pražské MHD lidi se psy bez náhubku, na volno a podobně. Na sociálních sítích zase není problém najít fotografie psů sedících ve vlaku na sedačkách pro cestující. Prosím uvědomte si, že tu nejste sami a že bohužel ne každý miluje psy stejně jako vy. Náhubek psovi nijak neuškodí, zvláště pak, když v dnešní době existuje takové množství různých druhů náhubků z různých materiálů. Stejně tak vašemu psovi neublíží, když bude připnutý na krátkém vodítku. Opět můžeme být rádi, že naši psi vůbec do většiny dopravních prostředků mohou, tak prosím respektujte a dodržujte tyto jednoduché podmínky.

11. Nenechávejte svého psa venku prohánět zvěř

| Pokud máte loveckého plemeno, či nějakého křížence a máte problém s tím, že vám utíká za zvěří – nepouštějte ho na volno nikde, kde by se mohla nacházet zvěř! Opravdu není přípustné, aby váš pes kdekoli naháněl jakoukoli zvěř! Nehledě na fakt, že je zde riziko, že pes narazí např. na divočáka, v takových případech už jde o život psa. Pokud není ve vašich silách svého psa naučit přivolání, které bude natolik silné, že jej odvoláte i od zvěře, pak jej mějte zajištěného na vodítku, případně na stopovačce.

sobota 28. ledna 2017

VIDEO: ⁞ SNOWTIME ⁞

1/28/2017

Sněžné video dvou blonďatých borderáčků Moja a Oušíka, kteří pro vás testovali postroj Hurtta Active. Kluci se svého úkolu zhostili s chutí (zvlášť, když za to dostali i nějakou tu ňamku samozřejmě :D ). 

Celou recenzi postroje si můžete přečíst ZDE.


Děkuji eshopu PETHOME za poskytnutí postroje k otestování a dále také Báře s Oušíkem za pomoc s testováním :)

O mně

Jmenuji se Jaina, je mi 26 let, jsem grafička, amatérská fotografka, milovnice psů a především majitelka borderáka jménem Mojo. Mezi mé největší zájmy patří kynologie, etologie psů a chovatelské potřeby a o tom všem také jsou mé články.

Máte-li nějaký dotaz, nápad na článek, či recenzi, nebo nějaké připomínky, napište mi do komentářů, na mail nebo třeba na facebooku.

@pawsitive notes 2015-2017

Osvětové články




Doporučuji